Po dlouhé a upovídané cestě autobusem jsme vystoupili u Domu přírody, kde jsme byli rozděleni do tří skupin. Absolvovali jsme poučení o jeskyni, kterou jsme následně postupně po skupinách měli prozkoumat na vlastní oči, nohy, vlastě celé tělo. Po získání informací o tom, co nás v jeskyni čeká byla vybrána skupina plná odvážných dívek, která absolvovala cestu do jeskyně jako první. My, zbytek, co zůstal v bezpečí nohama na zemi jsme se vydali na expozici o geologii Moravského krasu, kde nás však nejvíce zaujaly interaktivní tabule a různé pohyblivé instalace na zdech. Když jsme se dostatečně vyřádili jako malé děti, tak se naše skupina o osmi žácích a našich dvou profesorkách oddělila od skupiny kluků, kteří se šli koukat na film, a byli jsme proškoleni vázáním uzlů. Tady se však ukázalo, že jsme z gymplu, a že umíme spíš myslet než vázat uzle, takže jsme raději rychle přešli k jeskyni. Tam jsme potkali naše odvážné ženy a při pohledu na jejich zablácená kolena se nejeden z nás rozhodoval, zda opravdu půjde dovnitř. Po dlouhém rozmýšlení jsme expedici Koňská jáma (některými z nás přezdívána jako Koní džuzna) absolvovali všichni. Po důkladném rozhlédnutí se po místech, kam ještě dosahovalo sluneční světlo, nás čekalo zapnutí čelovek a vydání se do odlehlých míst pod povrchem země. První překážkou bylo slanění do propasti, které se nakonec ukázal jako nejmenší problém. Dále nám instruktoři totiž otevřeli poklop, který vypadal, že vede do hlubin pekel a od instruktora zazněla věta „Nohama popředu lezou jenom mrtvoly.“, takže nás čekalo plazení se po bahně a kamenech. Další překážka byly kaluže, přes které se člověk musel proplazit, aby se dostal dál, mokrá kolena se tedy nacházela u většiny z nás. Při zpáteční cestě, po tom, co jsme zjistili, že celá tato plazící část byla slepá ulička, už nebyl cíl nezamazat se, ale dostat se z hlubin pekel. Vyšplhání z propasti nahoru bylo po fyzické námaze v podobě plazení se po kamenech těžší než slézání dolů, ale podpora a potlesk spolužáků při vylezení zpět na zemský povrch byl neskutečný. Při vrácení do civilizace jsme objevili obchůdek s občerstvením a naše první kroky, po důkladném umytí rukou, vedly právě tam, abychom se posílili na zpáteční cestu, kde jsme paradoxně nikdo neusnul vyčerpáním, ale všichni jsme vedli plnohodnotné konverzace. Sice jsme si odvezli spoustu modřin na těle, ale taky jsme překonali naše hranice a zažili jsme situace a pocity, které už dlouho nikdo z nás nezažije.
Za třídu 1. A  Markéta Sobotková